Úvodní slovo Arnošta Goldflama

O obrazech Tomáše Měšťánka, ne však odborně, nýbrž laicky - a co jsem z nich vyčetl.

Když jsem přišel do galerie s tím, že se podívám na obrazy, které budou vystaveny, vykládal právě Tomáš Měšťánek panu Hokynkovi a pak vlastně i mně, že když je jeho žena moc dlouho mezi jeho obrazy, začíná být neklidná. A pan Hokynek řekl, že když auto s obrazy přijelo do Prahy a Tomáš Měšťánek z něho před Novou síní vylezl, byl taky takříkajíc nervózní, poněvadž měl celou dobu obrazy za zády. Ony tam, podle mého, čekaly na vhodnou chvíli, jak svému tvůrci skočit na záda, jak ho trochu zmáčknout, přitlačit, přidusit.

Ono totiž v těch obrazech moc klidu není. Člověk je pozoruje - a co vidí?

Lidi, kteří se někam ženou a štvou a běží bez dechu, možná něco hledají nebo se plahočí jen tak, odnikud nikam. Lidi, co bojují o svůj život, o záchranu, o vítězství, co se rvou o život nebo už to vzdali, prohráli, už nemůžou. Padli na kolbišti, s rozbitou hlavou, vyraženýma zubama a vytřeštěnýma očima. A s vytřeštěnýma očima vyskakují a radují se z výhry, aby vzápětí padli až na dno. A tam sedí, možná, že v hospodě, snad nějaké „čtverce“, dokuřují posledního vajgla a drží zoufaleckou hlavu v dlaních. Co bude dál? To nikdo neví...

Kdybych se měl pokusit vyzkoumat, co je to za lidi, řekl bych asi, že to jsou proklatci, ztracenci, ztroskotanci. Nakonec i ten boxer, co jásá, dopadne zítra kdovíjak.

Ale někdy se objeví závan něčeho, co přichází neočekávaně a jakoby zázrakem. Jákob stojí na žebříku, který vede do nebe. Žebřík je možná vratký a krkavci se slétají, ale on se zatím drží a stoupá vzhůru. Návštěva odešla, ale zůstalo po ní znamení, záchvěv, plamen, podivné světlo ještě nebo už září a oslepuje.

Ke každému z Měšťánkových obrazů si lze přimyslet děj, každý může mít předchůdce i pokračování, konce lze se jenom dohadovat. Umění nemá jenom těšit, má také rvát a zneklidňovat, ptát se a ne dávat odpovědi. To musí každý sám. Měšťánkovy obrazy se můžou někomu nelíbit, můžou i někoho zlobit, naštvat, dotknout se jako někdo, kdo opakuje něco nelichotivého, ale pravdivého pořád, dokola. A to je možná i tento případ, ale já myslím, že nemůže nikdo popřít, že ty obrazy jsou vášnivé. Jejich barvy jsou výkřiky a světlo na nich je nemilosrdné a nikdo mu neunikne. Najde si co potřebuje a kde je mu libo. Na scéně, v aréně, na ulici nebo v tmavém koutě hospody. Vyhmátne své postavy, své aktéry jako se řítí do záhuby, do propasti, do zkázy. Anebo hledají svého Boha, někoho nebo něco, co by jejich život zázrakem osvítilo a dalo mu smysl, aspoň nějaký. Možná, že hledají marně a nenajdou nic a nikoho. Aspoň ale hledají a doufají a v tom případě - snad - nejsou bez naděje. Přejme to jim a nakonec i sobě.

Arnošt Goldflam, spisovatel a režisér