Dveře do propasti

Většina lidí, kteří se ocitnou přede dveřmi, je otevřou, pootevřou, zavřou, a pak zapomenou. Básník v nich vidí symboly. Překročit práh, nepřekročit práh těchto dveří vedoucích do nebe nebo do pekla. Jsou to dveře ze slonoviny, z kamene, které nás oddělují od neviditelného světa, jak věřil Gérard de Nerval.

Janula si dveře jednoduše přivlastní a vytvří z nich oporu a podstatu svého díla než je změněné svrhne do pomyslné propasti. Otevřít dveře je pro něj především v pravém slova smyslu totéž jako otevřít „krabici“, aby zjistil, co obsahují vevnitř. Při hledání stále nových materiálů se Janula zaměří na dveře, ty nejobyčejnější, nejjednodušší, jaké jsou. A zde je stopa génia: Janula se zmocňuje elektrické pily, vykrajuje a tvaruje panely. Objeví, že tyto panely jsou nalepeny ze dvou stran na stěnu z lisovaného kartonu ve formě buněk voskových pláství včelího úlu.

Vytvoří tedy z toho materiálu – vlnitého kartonu - který již používal dříve a dobře jej zná, hluboký reliéf. Vynalézá nové formy, začlení do nich každodenní všední objekty, víčka konzerv, disky kol aut, kovové mříže ledniček, fantazijní šperky, co já vím ? Dodá jim barvy, které odedávna figurují na jeho paletě - fialovou, okrovou, modrou, žlutou, bílou a vytvoří skulpturu, telurický objekt.

Někdy malíř pociťující nevím jakou vzácnou formu klaustrofobie proráží do panelů jeden nebo více otvorů, vbuduje do nich střepy zrcadel. Jejich zářící lesk, jemná hra úniků pohledů a pokřivené perspektivy propůjčuje těmto propastným dveřím zvláštní a tajemnou fascinaci.

Podle mého popisu nových Janulových obrazů by se mohlo zdát, že si malíř vybral směr poněkud filozofický až ezoterický. Ale není tomu tak. Janula zůstává v mých očích takovým, jakým ho znám už více než dvacet let: malířem-umělcem, géniem, krotitelem hmoty, nenasytným shromažďovačem materiálů a každodenních předmětů, plenitelem vraků zanechaných u zamořených břehů naší požíračné konzumní společnosti. S tím vším použitým materiálem dělá Janula Janulu rozpoznatelného na první pohled, nesrovnatelného s žádnou jinou tvorbou.

Přes udivující schopnost obnovy malíř vytváří dílo, jehož soulad mě stále udivuje v každé své etapě. Je to četba kosmického prostoru a zemité hutnosti, která s humorem mísí opojnost a vážnost. Janula si je plně vědom zvratů ve svém životě, poznal těžké chvíle před exilem i po něm. Obdivuji ho pro jeho zachování tvůrčího elánu, nedotčený optimismus a výjimečně plodnou tvorbu. Skutečnou vlastí a domovem malíře zůstává jeho dílo.

JEAN ORIZET člen Akademie MALLARMÉ březen 1993 Paříž