Recenze k výstavě Tomáše Měšťánka v Galerii Nová síň Praha, 2008

Tomáš Měšťánek je malíř, který dokáže výstižnou metaforou vyjádřit vztahy v současné, někdy drsné a bezohledné společnosti. Výstavu v pražské Nové síni nazval Box a semafory

Měšťánek umí s přesvědčivostí ztvárnit osamění jednotlivce a zároveň nevybíravost v jednání, absurditu přesně zvolených příběhů a situací. Dokonale ovládá klasické výtvarné prostředky, tedy kresbu a malbu. Jeho obrazy přirozeně vycházejí z odkazu některých avantgardních proudů 20.století, ale podněty z minulého vývoje se v nich samozřejmě osobitě přetavují. Promítá se do nich vliv expresionismu i několika vln symbolismu, postupně rozvíjených už od závěru 19.století. Můžeme z nich vyčíst, jak je měšťánkovi vlastní středoevropské cítění i způsob myšlení.

Umělec však vychází především z osobní zkušenosti, z pozorování nejrůznějších situací, z přemýšlení o tom, co se kolem nás odehrává. Může jít o náhodné děje v ulicích města, které jsou však pro naši dobu příznačné. O vyjádření hospodské atmosféry, o zachycení výrazu lidí, kteří tupě zírají do prázdna, o ironický pohled do nejisté a neznámé budoucnosti. Jeho malba je výrazově silná, vyzařuje z ní zájem o osudy ostatních. Autor si přitom schovává nadhled, umí se vyjádřit s nadsázkou. Navíc dokáže své pocity ztvárnit výraznými gesty a ostrou, ale vždy opodstatnělou deformací tvarů. Jeho obrazy, ať už se v nich zabývá jakýmkoliv tématem, vyjadřují na jedné straně beznaděj a na druhé straně přece jen doufání ve zlepšení vztahů mezi lidmi. Ti stále na cosi čekají, jen není úplně jasné, zda vědí aspoň tuší na co nebo zda mají šanci se dočkat. Někdy jde o ty, kteří ztratili svůj cíl, jindy zase o ty, kteří se ho ještě snaží najít.

Tomáš Měšťánek myšlenkově navazuje na tvorbu některých členů Skupiny 42. Stejně jako oni se s úspěchem pokouší vystihnout osamění jednotlivce v ulicích přeplněných lidmi, vývoj a smysl naší civilizace ve vztahu k nekonečnému prostoru vesmíru. V některých momentech se blíží Hudečkovým nočním chodcům. Jeho lidské postavy také bezcílně bloudí ulicemi a často jim zůstávají jenom sny, které se zřídkakdy naplní. Přitom však maluje s nadsázkou, vážnost situací dokáže zlehčit s působivým sarkasmem.

Jiří Machalický, kritik a historik umění