Dveře k nesmrtelnosti

Paříž a jeho blízké okolí, obrovské tepající srdce Francie, v němž se jako pulzující krev mísí kultury všech kontinentů. Místo, kde v každém okamžiku probíhá bezpočet různých setkání a setkávání, místo, kde působí vnější globalizovaný svět ve své současné podobě na mikrosvěty jeho obyvatel, místo, kde se v každém okamžiku rodí a zaniká množství obyčejných, ale také neuvěřitelných příběhů, které se odehrávají ve světě vnějším, ale také ve světech vniřních, ve světech intimních, ve světě každého z nás. Místo s obrovským počtem dveří a tím zdánlivě oddělených mikrosvětů se svými příběhy, jichž se dveře staly němými svědky a světy jednoduše propojují. Místo, kde si na konci šedesátých let minulého století našel svůj další domov a ateliér také malíř František Janula. Místo, v němž nám dveře pomáhají vytvářet naše vlastní světy, naše vlastní mikrokosmy, místo, kde se mikrosvěty neustále rodí, modernizují, ale také zanikají.

Mnoho dveří se díky změnám v čase ocitá na konci doby, po níž plnily svou funkci, na konci doby, po níž naše světy propojovaly, aniž bychom si uvědomili, že mají také svůj příběh, příběh, který započal dávno v minulosti, kdy ještě žily jako stromy utvářejíce krajinu a vytvářejíce tak svůj vlastní svět až do doby, kdy přišel člověk se svým rozhodnutím, že jejich život ukončí. S pomocí různých strojů a nástrojů se do nich zakousl, a tak přerušil proudící život a zdánlivě ukončil jejich vlastní příběh. Další stroje a nástroje se ponořily do dřeva tak, až z něj byly vyrobeny dveře, užitný předmět, který takto přetvořený propojoval po několik desetiletí, ale také možná staletí naše světy až do doby, kdy se ocitly jako nepotřebné, jako již nepoužitelné, jako ruina na skládce v ulici před domy se svými světy, které čekaly na modernizaci.

A zde začíná jejich nový příběh. Leží odložené, volné, svobodné na skládce v ulici před domy, u nichž probíhá modernizace čekajíce na svůj konec s vlastním příběhem vzniku a také s příběhy, jejichž stopy a otisky jsou zaznamenány na plochách, které byly pootočeny k našim mikrosvětům. Nejde kolem nich projít bez povšimnutí, neboť svou plochou připomínají plátna připravená k malbě, na kterých jakoby již čas započal tvůrčí proces. Malíř Janula kolem nich denně prochází na své cestě do ateliéru a bez váhání se rozhodne jich použít ke své tvorbě. Nepoužije jich ale tak, jak by se u malíře dalo předpokládat a nenaváže tak na mnoho ostatních, kteří již „dřevěné desky“ před ním pro malbu mnohokrát použili. Jde svou cestou a prokáže svou jedinečnost a osobitost (podobně jako u vrstveného kartonu). Nebojí se riskovat. Bere do rukou nástroje (pilu, elektrickou vrtačku), které rukou malíře do jejich těla opět vstupují obnažujíce jejich vlastní vnitřní svět, jejich struktury a tvary doposud ukryté. Takto obnažený minulý vnitřní svět dveří následně doplňuje dalšími předměty, které již znají svůj příběh a jsou již odložené a zdánlivě nevyužitelné. Předměty z doby, v níž malíř Janula žije, předměty a střepy z jeho přítomnosti. Vzniká tak jejich nová tvář, nový výraz, nový obraz na bázi reliéfu, který následně doplňuje paletou svých barev a střepy zrcadel, které nám umožňují v kterékoliv době jakoby vstoupit do obrazu, a tak se stát jeho součástí. Vytváří nový obraz, nové propojení vnitřního světa dveří se svým vnitřním světem malíře a takto je předkládá divákovi. Dochází tak k neuvěřitelné přeměně zdánlivě zaniklých dveří v čase a jejich novému propojení jejich vlastní hluboké minulosti s vnitřním světem malíře v našem globalizovaném světě. Dochází tak k jejich vzkříšení, které je opět vrací do našeho světa. Zdánlivě zaniklé dveře tak v Janulově pojetí znovu ožívají jako výtvarné dílo, které propojuje hlubiny času přes současnost do budoucnosti a tím také k nesmrtelnosti.

Karel Sedláček, 2012